Moje vzpomínky na 21.8.1968, na Den okupace

Zítra to bude 49 let. Určitě se budou konat vzpomínkové akce. A za rok to bude 50 let. Budou se konat monstrózní vzpomínkové akce.
Tak mě napadlo vypsat své komentované vzpomínky, vzpomínky tehdy ani ne dvouletého kluka. Nechci psát historii toho dne. Jen to, co si z toho dne pamatuji. Takový střípek do mozaiky...

Opravdu nevím, který den v týdnu to byl. A nemám chuť to ani hledat. Když jsem se toho rána vzbudil, rodiče nebyli doma. Děda poslouchal buď Hlas Ameriky, nebo Svobodnou Evropu a nadával při tom na Rusáky a na komunisty. To dělával ostatně každé ráno až do své smrti v roce 1981. (Dlužno dodat, že to nemělo na společenskou situaci u nás žádný dopad.)
Děda byl od mládí nahluchlý, nebyl proto odveden ani za I.republiky k základní vojenské službě. Tudíž rádio vždycky hrozně řvalo a děda hrozně hlasitě nadával. A babička ho okřikovala, aby to ztišil, nebo nás přivede všechny do neštěstí.
Toho dne rádio i děda řvali ještě víc než jindy. (Bydleli jsme v pátém patře. Občas k nám dopravák, co bydle v prvním, poslal manželku, jako pro sůl, aby řekla babičce, že to má děda ztišit, nebo ho přivedeme do neštěstí. Ještě horší bylo, když si děda se sousedem Novákem vykládali na schodišti politické vtipy. Pan soused byl opravdu věkovitý a hluchý jako tetřev. To jednou vyběhl sám soudruh dopravní orgán VB, aby toho nechali, nebo že ho někdo udá, že je neudal... Ale to sem všechno vlastně nepatří.) Takže rádio řvalo a babička toho dne dědu nepeskovala, což jinak dělala často a tuším, že i ráda.
Babička už byla oblečená a čekala jen na mě. Dala mi rychle něco k jídlu a vyrazili jsme na nákupy. Vysvětlila mi, že jsme okupovaní a bude válka, tudíž hlad a nedostatek a už nakupovala cukr, konzervy a všechno ostatní, jako v březnu 1939, a když už to neunesla, odnášela nakoupené domů a šli jsme znova a znova a znova... Ostatně, ženské zhruba jejího ročníku a starší dělaly totéž, všude se stály dlouhé fronty. Kdo vlastnil, měl na uchu tranzistor(ové rádio). Když byl slyšet náklaďák, tak lidi tranzistoráky schovávali, protože se říkalo, že je Rusáci kradou. (Někteří si sundali hodinky, protože ty Rusové kradli v roce 1945.)
Odpoledne jela babička se mnou do práce. Na Václavák, jedenáctkou. Všude se to hemžilo vojáky. Nechápal jsem, že nejsou naši. Ale když teda bude ta válka, tak k tomu vojáci asi patří. Někteří dospělí v tramvaji plakali. Nechápal jsem proč. Pak už nevím.
V noci mě rodiče vzbudili a stěhoval jsem se s postýlkou do chodby. Protože tam mělo být bezpečněji. Zase jsem usnul. Zpětně mi bylo řečeno, že se střílelo. Rusové až na naprosté výjimky stříleli do vzduchu. Ale ty kulky musely někde padat, že... Takže nám se jedna zaryla do parapetu za oknem (Vinařská ulice v Praze 7). Proto ta noční evakuace. Táta kulku později vypreparoval a ukazovala se politicky spřízněným návštěvám. Ale asi od třetího stěhování je nezvěstná.
Druhý den se rodina usnesla, že já a matka odjedeme vlakem na venkov k otcovým rodičům. Protože na venkově se ta válka přečká snáz...
Ve vlaku se rozkřiklo, že Rusové ostřelují vlaky. Takže jsme si všichni lehli na zem a leželi a leželi a já plakal a pak usnul.
A víc si toho z té doby osobně nepamatuji.

Zítra chci napsat ještě takový malý dovětek...