Dodekafonní sonáta
Název by stejně tak mohl znít "Nedodekafonní nesonáta", ale nezněl by tak sebevědomě a rázně jako "Dodekafonní sonáta", pravdou je, že jsem se snažil ve skladbě smířit tyto protichůdné techniky, sonátovou a dodekafonní, z obou jsem musel do patřičné míry ustoupit, aby vznikl funkční tvar, ten není ani striktně sonátový ani striktně dodekafonní. Tonální plán sonátové formy je nahrazen přeskupením tónových skupin v repríze, skladba má dvě provedení, dodekafonie využívá tonálních tvarů a pracuje s výseky řady a tak dále. Klasik by skladbu neoznačil za sonátu a serialista by mi vynadal za všechny neortodoxní tvary dodekafonních řad. Z obou technik je však skladba poučená a snaží se tvořit vyvážený a funkční celek.
Hraje autor