Emoce v termosce
Minulé téma jsem prošvihl, tak to trochu oklikou spojím!
Existují-li nějaké kategorie řidičů, rozhodně bych zapadal do těch typu: vychovatel. Obecně jako člověka mě doma právem pasovali na rozumbradu. Já vážně všechno vím. Nebo mám spíše ke všemu co říct. Hlavně na věci, co říká máma. Ona musí mít vždy poslední slovo, a to jí jako její klon už jen z principu nemohu přeci dopřát.
Holt jsem se tak už narodil. Nad vším, co se kolem mně děje, přemýšlím. Nad věcmi, ve kterých mám prsty já, nad výplody druhých, prostě nad vším. I nad věcmi, co se ještě nestaly. To mám vůbec nejradši, tím umím zabít klidně celé odpoledne. Jsem ale tichý tvor a nerad druhým do života kecám, takže si vše městnám pod pokličku a sem tam mi potom bouchnou saze.
Zdroj prý netřeba uvádět.
„A co kdybys u toho použil mozek?“ musí mí spolujezdci poslouchat docela často, „no tak kdo tobě dal ten řidičák?!". Jednou mi z toho určitě praskne žilka, ale sedli jste si teď někdy v poslední době do auta? Jako že jste ho nastartovali, vjeli na silnici a snažili se dostat z bodu A do bodu Béemwé mě dokážou vytočit fakt nejvíc! Mamky brácha měl podobný problém a vyřešil ho trefným nápisem „Nelep se mi na prdel, nejsem tvoje stará!“ Táta měl zase talent v noci poznat podle stylu jízdy, kdo nás předjede. „To bude oktávka, to taky, taky, neznám.“ Nikdo další nás skoro nikdy předjet nechtěl, i když to možná bylo tím, že v noci tolik aut ještě nejezdilo.
Ne všechny dny jsem ale v autě rozzuřený k prasknutí. Jsou totiž dny, kdy všichni jezdí vzorově – jako podle šablony, kterou jsem pro tyto účely vytvořil. Obvykle to ale zazdí traktor v čele počínající kolony. Já obvykle něco počnu i vzadu, ale nikdo mě přes zavřená okénka naštěstí neslyší.
Ani ti, co pokuřují z okna. Teda do té doby dokud nevyhodí Vajgla na asfalt. To už sundávám okénko a vyhazuji svého. Martin Vajgl je dobrý bubeník a já nekouřím. Někdy tedy jo. Na nervy. To kradu partnerce. Nebo k pivu. Z auta bych ale nic nevyhodil.
A když jsem zmínil ty nervy – někdy nepomůže ani ten šluk. V autě máme zákaz vyhazovat cokoliv z okna. Partnerka pochází ze slušné rodiny, takže špačky vzorově utápí ve zbytcích mých plechovek. Sem tam si nějakou koupím, abych za volantem neusnul. A sem tam si nějakou načnu a nechám na ráno, protože mi chutná. Asi si umíte představit to moje ranní nadšení, když si v půli cesty výtahem vzpomenu, že mi trochu zbylo. „Mmmmmm extrakt z vajglu, výborně!“
Když se podobné události odehrávají samostatně nebo pouze jednou za čas, člověku sice naběhnou žilky, ale dá se to přejít. Mně konkrétně lze splachovat docela snadno.
Neštěstí ale nechodí samo, nýbrž ve vlnách. Je to taková – na můj vkus – moc častá a otravná připomínka existence Murphyho zákonů. Vydržet takový nápor dokáže málo kdo. Tréninkem tohoto typu naštěstí procházím relativně často, takže začínám mít ve vypouštění páry slušnou praxi. A zrovna včera jsem měl v tomto směru veleúspěšný den.
„Hovado! Normální Hovado!“ v doprovodu zvonečku řvala cyklistka na auto, které ji při předjíždění na křižovatce málem srazilo. „No to je magor! Viděl jsem to, viděl! Jedu ho vytroubit, tohle není normální!“ povídám přes zavřené okýnko a se vztyčeným prostředníček mířícím někam mezi auto a kolo otřesené dámě dokazuji, že v tom není sama. Auto mi ujelo, ale troubil jsem, abych dostal body alespoň za snahu.
Kdybyste přesně rozuměli tomu, co dělám, bylo by Vám více než jasné, že být někde skutečně včas, je pro mě klíčové. A tak jsem se slovy: „O dvě pitomý vteřiny,“ zase otočil auto a jel zpět, „se snad zvensnu!“ To abych mohl celé kolečko za dvě hodiny opakovat znovu.
No a co mě nečekalo doma.
„Á, romantický dopis,“ říkám si, „se štěňátkem to jde tak lehce!“ Těsně vedle. Dopis od naštvané sousedky.
Ještě než začnete číst, bych rád dodal, že pokud nejsem zrovna v terénu nebo na jednání, pracuji z domova. Našeho Amuna venčíme ráno v sedm, potom mezi devátou a desátou, před jídlem v jednu, kolem páté, před osmou a ve dvanáct. Víkendy tráví v přírodě, s kamarády lítáním po zahradě nebo honěním kachen ve vodě. Je to ale citlivka, uznávám. Kachnám je zatím pro srandu.
Paní jsem napsal asi deset dopisů a všechny skončily v koši. Je to totiž ten nejlepší způsob, jak situaci ještě více nevyhrotit. Hezky pomalu a klidně vychladnout jako čaj. Zpětně se člověk nad věcí pousměje a dojde k závěru, že by se akorát zachoval jako blbec, i když si do něj druhý rýpl a zasloužil by si něco na oplátku:
„Říkám si, jak by to bylo skvělé, kdybyste také chodila do práce.“
„Proboha, to mě hrozně mrzí. Štěně nechám samozřejmě hned zítra utratit, tohle si nemůže dovolovat! Děkuji za upozornění!“
„Amuna jste si hladila naposledy!“
„Dobrý den, než jsem stihl Váš dopis přečíst, pes mi ho roztrhal. Bylo to důležité?“
Kéž by to šlo vydržet vždycky…
Tak Vám přeji klidný den bez „uštěkaných“ sousedů (já bych je mít nechtěl) a my jdeme kadit. Asi někomu před dveře.
(—:
–khjk
Ta šablona je hezká, ještě, že tam nečíhal ještě nějaký vir :-)
Vajglové pití muselo být ještě hroznější než čaj, uvařený z vody, ve které se předtím ohřívaly párky, což se mi jednou taky povedlo vytvořit :-)
Jsem propásl i Apríl, takže jsem si musel trochu vystřelit (—: Možná jsem tím chtěl dát i najevo, že nejsem až zase tak velký ma–gór.
:-) A ani hologram :-)
V autě taky nadávám, ale nekouřím v něm...
Já smrad kouře v autě nenávidím. Musím ho dát celý vyčistit, abych měl argument pro ostatní, proč nekouřit v autě!
Pěkné, čtivé. Jméno Vajgl mě tedy překvapilo.
Skoro bych si i troufl říct, že nekouří :-) já ho sledoval, když jsem ještě měl čas trénovat na bicí. Jinak bych tomu taky nevěřil.
Po dnešních 300 km za volantem jsem si tento článek užil ;-)
No tak to ti nezávidím. Mě to vždy oddělá. Dneska jsem si dal tvoji polovinu. (—:
Je to moje práce ;-) (stejně tak i @xlisto -va). Kdybych měl pokaždé "bouchnout", tak ujedu maximálně 10 km :-D
Já jsem jak mimino v kočáru. Drncani a vození mě uspává. Tak to byste mohli vyprávět mnohem víc :—)
Pokud se nedržím volantu nebo řidítek, tak usnu ve všem co jede ;-)
Mohol si predsa len jeden dopis jej dať. Možno by vznikla aj séria článkov ako si dopisujete. :D
Doprovázená výkaly ve schránce, výkaly na klice a kdo ví čím ještě :-D
Presne tak. :D
Nejlepší lék na to, nezachovat se jako kretén je jít si to s ní vyříkat osobně. Náš nájemník byl napadnutý písemně sousedem, že dělá bordel, hned, co se nastěhoval. Šli jsme tedy za sousedem s nájemníkem, domluvit se. Pán nakonec řekl, že to tak vlastně nebylo. Doufám, že měl pravdu a nebyl pouze zastrašen nájemníkovým vzezřením :D. Lidé, zvyklí z dnešní virtuální doby na internetu hatovat každou prkotinu, si při psaní ručmo, bez osobního setkání neuvědomují plně tu realitu... a přehánějí a chovají se často jako na FB. Nevím, zda Vám Amun často štěká, pokud ne, zajímalo by mě, jak by to dopadlo, kdybys šel za sousedkou a řekl jí, že jsi doma, jako OSVČ, a že prostě neštěká. Třeba by z ní vypadlo, že vlastně štěká příležitostně, a už to jí vadí. Že si myslela, že jste celý den pryč, tak jí třeba uvěříte, že štěká furt a ona nebude vypadat tak blbě, že si stěžuje na pár štěků. Já ji třeba chápu a neberu jí to, také mám ráda doma klid, ale tohleto dopisování mezi sousedy je k ničemu. Nám třeba kouří soused z okna a jde nám to do dětského pokojíčku. Do té doby, než najdu odvahu zajít za ním osobně, tak větrám nárazově, ale nehodlám to řešit třeba tím, že bych mu nasrala před dveře :).
PS: koukám, že takový ten maminkovský zlozvyk "MY" funguje i se psi :D.
Jo, člověk se prvně musí uklidnit a zanadávat si sám pro sebe, než na něco takového odpoví. Je to štěně, co po něm může chtít? Štěně si musí prvně zvyknout na samotu. Nejde to ze dne na den. Je logické, že na začátku bude děsně vyvádět.
Jelikož já i přítel pracujeme z domu, tak si Remy zvykl, že jsme s ním 24/7. Pak to byl docela problém, když jsme měli oba dva odejít. Třeba jen i na pár minut. Děsně vyváděl. Štěkal a vyl, skákal na dveře, až je poškrábal. Časem si na to prostě zvykl a vcelku se uklidnil. Většinou ho tedy vozíme s sebou, když to jde, a on čeká v autě. V zimě mu dáme do auta deky a peřiny. V létě otevřeme okna, parkujeme ve stínu, v kufru mu necháváme misku s vodou. Když je velké horko, tak spěcháme, nebo když je vedro k nevydržení, tak hold prostě musí zůstat doma. Trošku si většinou postěžuje, co vím, ale pak si jde lehnout a prospí to.
Kamarád, co má Remyho sestru, tak si ji taky všude bere s sebou. A pes na něj většinou čeká v autě, nebo se potuluje někde kolem něj. Dobrmani jsou hold závisláci.
Z toho, co píšeš, je vidět tvůj nadhled. Máš vlastní zkušenost a víš, jak to chodí. Nejvíc problémů podle mě vzniká, když se s tím člověk setkává poprvé. Kdyby ta paní prošla stejnou zkušeností, byla by shovívavější… Ale tím to samozřejmě neomlouvám. Pozoruji to i na sobě, lidi dělají chyby nebo řeší věcí pořád stejně a dokola. Nebudu přeci kázat vodu a pít víno (—:
No, tomu našemu už jsme začali říkat píšťalka, anebo ukňouránek. Snad to brzy přejde, jinak paní zešílí. (–: